pondělí 27. července 2015

Měj se ráda - jde to vůbec?

Měj se ráda. Jednoduchá fráze, kterou každý někdy slyšel. Těžší je ji přijmout a naplnit trvale její obsah. Jde to vůbec? O tom bude dnešní dlouhý článek, ať máte cestou do práce nebo v práci co číst. Ti šťastnější u vody na dovolené. Na toto téma bych toho mohla psát opravdu hodně. Proto se tak jmenuje i můj blog. 

zdroj
Měj se ráda

Jak se na to dívám já, tedy zralá ženská (strašný výraz), která také musela projít všemi obdobími a etapami života, aby konečně dosáhla stavu sebelásky a sebeúcty? Řeknu to narovinu a předem, nebylo to vůbec lehké. 

Na toto téma je napsáno hodně knih a článků, ale v tomhle případě není na škodu, si to připomínat pořád dokola. Nebudu citovat z žádných knih, budu psát moje názory, jak to vidím já. 

Nejprve jsme dítětem, které si hraje, zkoumá svět, je rádo středem pozornosti svých nejbližších, je rádo, když se na něj máma nebo táta usmějí či ho dokonce pochválí. Chceme lásku nejbližších a je to vrozená vlastnost všech dětí. Někdo dostává lásku opravdu od rodičů, jiný ji nalezne u babičky, další třeba u sousedů a jiný u učitelky nebo u kamaráda, ale snad každé dítě mělo někoho, kdo ho měl rád takové, jaké bylo. Kdo se na vás smál, když vás uviděl, a vy jste cítili, že ten člověk vás má rád upřímně a bezmezně. 


Dítě samo sebe až tak nezkoumá, oblékne si, co mu máma dá, je poslušné, protože když je poslušné, lásky se mu dostává, když zlobí, máma je na něj naštvaná a místo lásky je cítit hněv. A to dítě nechce. 
Dítěti je jedno, jestli mu někde trčí pramen vlasů nebo má pihy či oblečení po bratranci, umí se radovat. V podstatě se snaží stále hledat důvody k radosti, proto chvíli neposedí, proto otravuje, ať si s ním jdete hrát.  

Přeskočím o pár let dál. Přijde ta hrozná etapa života, kdy se dítě mění na dospěláka - puberta. Období, kdy si každý myslí: Jak tak blbý rodiče můžou mít tak chytrý dítě. Ano, myslela jsem si to taky. 
Rodiče jsem už neotravovala a připadalo mi, že oni otravují mě, když mi dávají nějaké pokyny a úkoly, co mám doma udělat. 

Chtěla jsem si povídat s kamarádkami a kamarády, člověk se zamilovával, ale nechce tyhle věci řešit s rodiči, kteří mají staromódní názory a ničemu nerozumí. A jako kdyby v pubertě neměl člověk co řešit ohledně zamilovanosti, kluků a oblečení, najednou se přidá i sebekritika - bože, proč mám tak velkej nos, proč mám tak hustý obočí/proč mám tak nevýrazný obočí, proč mám silný stehna, proč mám kulatý boky, proč mám tak hnusný vlasy, křivý zuby..... Jsem nemožná, ale udělám všechno proto, abych vypadala dobře. Jak to všude radí? Zakrýt nedokonalosti, zvýraznit přednosti. A tak některé dívky nevezmou už na sebe minisukni ani šortky, jiné se neusmějí, aby neukázaly zuby, další přestane jíst, aniž by si uvědomovala rizika, další přestane mluvit mezi lidmi, aby se nějak neztrapnila a někdo se společnosti raději vyhýbá úplně. Období, kdy se trápíte na rotopedech a myslíte si, že to vás změní o 180°.

Jo, puberta je vážně kruté a složité období. 
Ale můžu vám říct, dodnes na ni vzpomínám. A směju se, co vše jsem vyváděla. Bylo jedině dobře, že to rodiče ani netušili. Co ale taky vidím s odstupem let, že v pubertě jsem vypadala fakt dobře. Nejlíp. Ano, už nikdy to nebude takové, na mládí je krásné to mládí samo. Postava ani pleť jako v 16ti už prostě v dalších letech nebudou,  tělo stárne a my zrajeme, zároveň dostáváme rozum, což znamená, že život nám přináší kopance, bolesti a strasti, abychom neřešily blbosti jako je hustota obočí. 

Takže kdo jste v pubertě, fakt neřešte, že se vám na sobě něco nelíbí, bude hůř. A netýká se to jen puberty, stárneme přeci od okamžiku narození. Takže v jakémkoliv věku si při pohledu do zrcadla řekněte: Jo, jde to, za pár let to bude horší. Važte si toho, jaké to je teď a radujte se ze života, jak jen to jde. 

Jsme tu jen na chvíli, tak proč ztrácet čas řešením toho, že mám křivé nohy a kulaté břicho. 
Když na někoho vzpomínáte, je to vždy proto, že jste s tím člověkem prožili nějaké hezké chvíle, vzpomínky jsou složené ze zážitků, prožitků a emocí, nikoliv z toho, jak dotyčný vypadal, jaké měl obočí, zadek a nohy. 

Přijmi tento den, jak ti je dán, a nepotýkej se s tím, co nelze napravit...

Sebeláska je důležitá proto, že když dokážete mít rádi sebe, začnou vás mít rádi i ostatní. I když by se dalo říct, že nežijeme proto, abychom se zalíbili a zavděčili druhým, ale přece jen člověk je tvor společenský a tak umění vycházet s lidmi a být oblíbený patří k vlastnostem důležitým pro spokojený a šťastný život. 

Kdo má rád sebe, ten si sebe váží. Když si sami sebe umíte vážit, i ostatní k vám mají úctu. To není jen fráze, to je skutečnost. Koho máte rádi vy? Lidi, co se ze života radují, smějí se, umí si dělat srandu i ze sebe? Nebo lidi, co by vám každý den říkali, jak jsou nemožní a oškliví a k ničemu, byli by stále smutní a skleslí? Určitě se i vám víc líbí lidé veselí, tak ani vy nepodléhejte smutkům, kor když jsou z takových banalit, jako je velikost zadku a celulitida na stehnech. 

Co je důležité, je očím neviditelné.

Jak dokázat, aby se  sebekritický člověk naučil mít se rád
Tady je pár mých rad, na které jsem přicházela několik let a které prostě fungují. 

Cíl bez plánu je jen přání.

1) 
Přestaňte sami sebe kritizovat. 
K tomu se hodí hned dvě lidová rčení, ve kterých je hodně pravdy. Znáte rčení, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou? Je to tak. Když si budete každý den říkat, že jste tlusté, tak tlusté budete vždycky, alespoň ve svých očích, přestože byste shodily už 20 kg, nebudete se ani tak vidět štíhlé či akorát. 
Zkuste to tedy obráceně, i když je to hodně těžké. Nemusíte si hned říkat, že jste štíhlé, když máte třeba nadváhu, ale říkejte si každý den nebo kdykoliv si vzpomenete, že máte docela hezkou postavu, časem to změníte na "mám hezkou postavu", "jsem hezká". 
Všímejte si samy toho, co je na vás hezkého a na to se zaměřte, až zas budete koukat do zrcadla a chtít hledat chyby. Proč se trápit a říkat si každý den, že máte velký nos, když mu tím stejně jiný tvar nedáte. Zaměřte se na své krásné velké oči a dlouhé řasy nebo plné rty či zářivě bílé zuby a myslete na to, že tohle každý nemá. Druhé lidové rčení říká: Stokrát nic umořilo vola. Neřešte maličkosti, které ostatní ani nevidí a vy jich na sobě dokážete najít klidně sto, protože tyhle maličkosti když se nastřádají, umoří vás. Budete se trápit, že nejste hezcí, dobří, nebudete se mít rádi. A nám jde o opak. 

Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité je očím neviditelné.

2) 
Připomínejte si často: Já jsem já, každý člověk je originál. 
Nechtějte nikoho napodobovat, nepůsobili byste přirozeně, byli nervózní, upjatí. Nesrovnávejte se s nikým. Stejně jako vidí druzí vás, vidíte i vy druhé - bez detailů. Více vás zaujme, že kamarádka má hezkou postavu než to, že má křivé nohy, že kamarádka má husté vlasy než to, že nemá hezké zuby. Jinak řečeno, na druhých vás většinou zaujme to dobré, na sobě to špatné, dokud to tak bude, nemůžete dojít k čisté sebelásce. I ta nejhezčí kamarádka vidí na sobě spousty nedostatků, ale pokud je neřeší, neupozorňuje na ně lidi ve svém okolí, oni je sotva kdy zpozorují. 
Další věc je ta, že příroda nás schválně udělala každého jinak, aby každý byl jedinečný a originální, od toho se pak odvíjí další přirozená věc, že každému se líbí něco jiného. Takže proč někoho napodobovat nebo mu dokonce závidět. Ona třeba má husté dlouhé vlasy a vy najdete chlapa, kterému se budou líbit právě vaše jemné ne moc dlouhé. Kamarádka má štíhlý pas, ale vy potkáte toho, komu se bude líbit vaše kulaté bříško a budete pro něj žena snů. Takže mějte se rádi, jaké jste, takhle vás prostě příroda utvořit chtěla a měla důvod. 

Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.

3) 
S tím souvisí i třetí bod, milujte svoji přirozenost.
Nepřehánějte to s líčením. Pokud se nelíčíte pro radost, ale z důvodu, že nemáte samy sebe rády a tvoříte si tím masku "té hezčí" holky, případně kopírujete styl líčení někoho druhého, tak to není úplně dobře. Naučte se líčit pro radost, proto, abyste tón pleti sjednotily, krásné oči nebo rty zvýraznily. Proč ne, ale nebojte se vyjít ven i nenalíčené. Třeba vynést odpadky, sobotní procházka, venčení psa, k tomu nalíčené být nemusíte. Výjimkou je asi zaměstnání, kde je to někdy nutné. Naučte se mít se rády opravdu v přirozené podobě. 

Já chodím nenalíčená 3-4x týdně. Líčení je pro mě koníček, někdo rád kreslí na papír, já na sebe. Pokaždé tvořím úplně jiné líčení, protože mě to baví. 

Ale jakmile je to pro někoho způsob, jak schovat své pravé já, stává se z toho závislost. Vstávání první z rodiny, jen aby mě nikdo neviděl nenalíčenou? Nebo dokonce chodit s make-upem i spát? Tady už něco není v pořádku. A pokud je líčení závislost, je to jako s drogou, časem se vám linka bude zdát málo výrazná a řasy málo dlouhé a dojdete k tomu, že začnete "dávku" zvyšovat. A víte asi moc dobře, jak to pak vypadá až hnusně, když to někdo se šminkami přehání. 

Ty největší radosti ti totiž přináší právě to, co ti působí nejtěžší utrpení.

4) 
Myslete pozitivně. 
Ono je to v podstatě obsažené už v předchozích bodech. Bez pozitivních myšlenek to nepůjde. Jak to udělat, když z vás ráno před zrcadlem zas vyletí ta myšlenka: já mám tak hnusný nos? Jednoduše - musíte ji negovat. Hned si řekněte: Ale ne, on ten můj nos je docela fajn, jsem to prostě já, takhle se mám ráda. Miluji se. I tady naštěstí platí, že 100x opakovaná lež se stává pravdou. Takže i když vám to ze začátku nepůjde a nebudete těmto myšlenkám vůbec věřit, i tak je ze sebe vydolujte a uvidíte samy, co se bude dít za půl roku. 

5) 
Nemyslete na to, co si o vás asi myslí druzí
Je to hodně důležitý bod. 

Za prvé - co si myslí druzí nezrcadlí realitu, neznají všechny detaily, vidí věc (vás) povrchově a jejich názor je tedy jen subjektivní, více se v něm zrcadlí jejich problém než ten váš. 

Za druhé - snažte se obklopovat lidmi, kteří se na svět (i na lidi, tedy i na vás) umí dívat pozitivně, přestaňte se stýkat s lidmi, co na vše jen nadávají, pomlouvají, kritizují a i vám do očí vpálí, že máte hrozný vlasy a velký zadek. 

I kdybyste měly zničený vlasy a velký zadek, jste to prostě vy, patří to k vám a nikdo nemá právo vás za to odsuzovat. 

Například já mám velký zadek od puberty. Nejdřív jsem se trápila a nenáviděla ho, cvičila, běhala, nejedla. I když jsem zhubla, zadek byl stále velký, protože poměr pas:boky byl stejný. Pak jsem se naučila mít ten zadek ráda, přiznám se, že tomu pomohl i fakt, že jsem našla chlapa, kterému se na mě líbil nejvíc ten zadek. 
Postupem let jsem se naučila více dát na vlastní názory, které jsou často odlišné od trendů a možná i většiny lidí.  Třeba se mi nelíbí dospělé moc hubené ženy, nepodléhám časopisům a módním ikonám. 

Chápu, že modelky musí být štíhlé, protože jejich prací je dělat věšák na oblečení. Protože na ženských, co mají ženské tvary, by oblečení tak nevynikalo, ne že by výrobci neměli na víc látky. Zažila jsem jednou přehlídku s mírně baculatými ženami, vel. asi 42-44. 
A víte jak to vypadalo? 
Všichni přítomní obdivovali ty ženy, jedna měla ňadra dmoucí, druhá kulatý zadek, třetí ukázala kypré stehýnko a nakonec nikdo nevěděl, jaké modely vlastně předváděly. Z těch žen totiž sršela energie, charisma a upřímný úsměv. 
Takže, modelky ať jsou hubené, je ta štíhlost živí, ale normální ženská ať neblázní a nehladoví, ať se nesnaží chtít i po dětech zapnout ty džíny, co nosila v 16, protože to už je psychická nemoc a hnala bych ji k psychiatrovi. Jinak řečeno, žena ve 30 by rozhodně neměla zezadu vypadat jako 15ti letá dívka. To je můj subjektivní názor. 

Kdybych byla chlap, mně by se zrovna líbily baculky, nemyslím obézní, ale mírně zakulacené (nejsem na ženy! to opravdu jen kdybych byla chlap).  

Netrapte samy sebe malichernostmi, ale víc se starejte o to, aby vašim blízkým bylo ve vaší přítomnosti fajn. Když bude lidem s vámi fajn, nemusíte se vůbec trápit myšlenkou, že by řešili váš nos nebo zadek. Ale pozor, nesnažte se nikdy zavděčit všem, tohle se týká jen vašich nejbližších osob. 

 Co se těla a postavy týká, je to jen naše schránka, která byla takto vytvořená a ve chvíli, kdy ji takto přijmeme a budeme ji mít rádi, dokážeme sami sebe milovat naplno a náš život začne mít zcela jiný smysl a naplnění. Jsem tvor tolerantní, jako toleruji silné lidi a mám je ráda, tak toleruji i vychrtlé lidi a mám je ráda, jen víc hledím na to, jak mi s nimi je než na to, jak vypadají. Pokud jsou oni se sebou v pohodě, je to znát na jejich chování a povaze. Pokud nejsou a zanaříkají si, tak je prostě povzbudím, tím na chvíli zapomenou. 



6)
Pochvalte se. Nikdo jiný to za vás neudělá. 
Pochvala zahřeje, ale nejsme na ni moc zvyklí. Mě v dětství snad za nic doma nepochválili a já dodnes neumím pochvalu přijímat lehce. Minimálně se při každé pochvale červenám. Ale je dobré se naučit přijímat pochvalu, poděkovat a také umět pochválit druhé, důvod se vždycky najít dá. Dělám to snad celý svůj život, že když se mi něco líbí, tak to dotyčnému řeknu. Protože vidím, že to lidi potěší a tím pádem mám radost i já z jejich radosti :) Chválím sama sebe formou humoru, zaplácám si do prsou jako King-kong a řeknu pěkně nahlas: Jooo, jsem dobrá! Udělala jsem ..... to a to. 

Nejdále dojde a nejúspěšnější bude, kdo nejvíc zápasil sám se sebou.

7) 
Kniha vděčnosti
To zas patří k pozitivnímu myšlení, ale dávám to zvlášť, protože tohle byla jedna z posledních věcí, které jsem do svého života zahrnula, ale která opravdu pomáhá a dělám ji stále. Nejprve jsem si založila sešit, každý den jsem si našla chvíli u kávy a napsala si tam několik vět, za co jsem vděčná. Za to, že jsem zdravá, že mám hezký oči, že mám rodiče, že mám střechu nad hlavou, že jsem si dnes mohla koupit zmrzlinu a dát si kafe s kamarádkou atd.... Bylo pořád co psát. A bylo zajímavé si to občas zpětně číst. Mně to pomáhalo v těžkých životních krizích. Proto tohle doporučuji. Je to jeden ze způsobů, kdy si uvědomíte, že opravdu nemá cenu zabývat se maličkostmi a trápit se něčím na svém těle. 

Člověk musí žít velmi dlouho, aby se stal člověkem.

8) 
Nehuntujte si tělo (ani duši)
 Jak člověk dospěje, příroda nás každým rokem dělá klidnější, už nás nelákají bujaré víkendové večírky, je nám líp doma s někým milovaným. Přejdeme na zdravější stravu, aniž by důvodem byla snaha být jako v 16ti, ale protože si uvědomíme, že pokud tu chceme pár let být a nemít tělo zhuntované, musíme se o něj starat, dávat mu dostatek spánku, živin, tekutin i relaxace. Pečujeme o tělo i duši. Každé sebepoškozování je podle mě takovým malým projevem, když není dost sebelásky. Ač žiji hodně zdravě, sama mám neřest, která mému tělu neprospívá a škodí, stále kouřím. Sice tak 10 cigaret denně, ale nedokázala jsem letos přestat. Mrzí mě to, ale vím, že se k tomu uchyluji právě v okamžicích, kdy mám na sebe vztek a nemám se ráda. 

9) 
Přijímejte, co vám život dává
Pokaždé, když se mi něco nelíbí nebo mě něco bolí, něco trápí, kazí mi to náladu, mám jednu pomoc. Když si na ni v té chvíli vzpomenu, tak pokaždé pomůže. Je to přijímání skutečnosti, možná je to součást meditace nebo něčeho podobného, mě to kdysi naučil kamarád a já to dělám po svém. (Protože od chvíle, kdy se mám ráda, si hodně věcí dělám po svém). Lehnu si (sednu), provedu pár nádechů a výdechů a pak si říkám formulky jako: Přijímám bolest hlavy. Přijímám svůj strach. Je naprosto v pořádku, že se dostavil a já ho přijímám. Stává se to i jiným lidem ve stejné situaci, proto i já jej přijímám. 
Přijímat můžete úplně cokoliv, co vás nějak trápí. Přijímat můžete i nedostatky na těle i bolesti. 

Nebojte se, že díky sebelásce byste přestali dbát o to, abyste vypadali dobře. Já říkám, že hezcí lidé jsou ti upravení a voňaví. I když budete mít rádi svoje tělo, budete se o něj s láskou starat (a možná ještě víc, protože ono se hezky stará o někoho, koho  milujeme).

Ale ani sebeláska není stabilní, je to prostě láska a ta se musí neustále živit, jinak vyprchá. Pro sebelásku to platí stejně. Proto nestačí, až článek dočtete, abyste šly k zrcadlu a řekly si jednou, že jste hezké a máte se rády. Je potřeba tohle nějak zahrnout do života a udělat z toho zvyk, normální denní rituály. A nemyslete, že to nejde, stejně jako jde každý den říkat: Já jsem tak tlustá!, tak jde každý den říkat: Já se mám ráda, taková jaká jsem. :) 


Člověk je tím větší, čím víc je sám sebou.


 V článku byly modrým písmem citáty Antoine de Saint-Exupéryho, autora Malého prince. Moji oblíbenou muzikálovou verzi mi už z youtube smazali, tak vám sem dám jinou oblíbenou pohádku - muzikál z mého dětství, který moji generaci hodně zasáhl. Je tu někdo, kdo si tuhle pohádku také pamatuje? Vraťte se na chvíli do dětství, připomeňte si pocity, kdy jste se měli rádi a byli sami sebou.




Máte se rádi? Kdybyste se měli znovu narodit, kdo by se chtěl opět narodit takový, jaký je teď? Já jo. :)))

16 komentářů:

  1. Fakt krásný článek:-) Mluvila jsi mi z duše,jakobych to psala já.Tohle všecko jsem si taky prožila.Přes šílenou pubertu s pocity jak vypadám hrozně,nesmí mě nikdo vidět,že mám zadek,prsa,stehna atd.Zahalená v riflích s dlouhým širokým svetrem nebo trikem.Když teď vidím třeba svou fotku z tabla,byla jsem vlastně moc hezká.Pak od dvaceti x let nepovedenýho manželství,škaredých zážitků a díky bývalému manželovi sražené sebevědomí na bod mrazu.No a pak rozvod-vysvobození,druhý manžel a s ním zamilovanost,štěstí,láska,další dítě a sebevědomí se vrátilo.Mám různé nedostatky,ale kašlu na ně,mám se ráda a i se sobě dokonce líbím.Psychika udělá dost a já jsem spokojenější a vypadám i líp než třeba před 10 lety.
    Dík teda za tenhle článek,fakt se ti povedl.

    www.simply-pleasures.blogspot.cz

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Lenko. Jsem ráda, že se ti článek líbil. :) Psala jsem ho z fleku, bez přípravy a byla jsem zvědavá, jaká bude odezva na nekosmetické téma. Přeji krásný den.

      Smazat
  2. Zajímavý a rozhodně neustále aktuální článek :) Super! :)

    SweetElis

    OdpovědětSmazat
  3. Perfektní článek, Radu!!! Já byla v pubertě docela hodná, s našima mám super vztah, tak jsem s nimi moc nebojovala, zato jsem byla rebel ve škole a musela ke všemu mít připomínky. Ale ten vnitřní hlásek pochybností se objevil, přesně jak říkáš. Až snad za poslední rok jsem se naučila se mít ráda. Ty rady jsou super, musím si je denně připomínat, naštěstí jsem ale věčný optimista a smíšek, takže se všechny situace snažím zvládnout s vtipem. Když je ouvej, tak zalezu a přečkám v pelechu, než zase bude hezky. Jak si někdy pročítám blogy nebo třeba diskuze na vinted, tak mám pocit, že není nic důležitějšího, než chodit oblékaná a namalovaná tak, aby se to líbilo ostatním. A přesně bod 5. - to, co si o mě myslí druzí, je jejich problém, ne můj. Toho se držím dlouho, skvělá rada. Kniha vděčnosti je perfektní nápad! Tu si musím taky založit. Malého prince miluju, říkala jsem si, že jsou mi ty citáty povědomé, Antoine de Saint-Exupéry byl úžasný na tahleta životní moudra. Radu, nechci ti tu napsat komentář delší, jak sám článek, tak to ukončím :D Skvělé povídání, skvělé rady, tenhle článek si hodím do záložek a budu se k němu vracet ♥

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji ti za krásný komentář. Tvůj smysl pro humor na tobě oceňuji, taky jsem dřív bývala dost vtipná, ale jak nám život dává kopance, stává se ze mě pesimista a mrzout, naštěstí vždy jen dočasně. A řeším takové chvíle přesně jako ty :) Jsem moc ráda, že se máš ráda, protože jsi skvělá fajn holka :)

      Smazat
  4. super článok, patrím medzi optimistom a pozitívne naladených ľudí, život nám nadeluje plno prekážok a je len na nás akou cestou pojdeme, treba si veriť a plniť si svoje ciele :)
    https://clodyteenmummy.wordpress.com

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. :) Akorát po mých zkušenostech říkám, že ani s optimismem se to nemá přehánět, všeho s mírou. :) Mě můj věčný optimismus totiž nedovoloval prožít si smutek, když jsem ho prožívat měla, a ono se to ve mně kupilo, jako kostlivci ve skříni, no a jednoho dne to vybouchlo a následky byly docela katastrofální. Ale jinak s tebou naprosto souhlasím, že člověk si má věřit, mít cíle, protože jedině tak jich dosáhne. :) Děkuji.

      Smazat
  5. skvělé povídání, které má hloubku, už si to čtu po druhé :))
    Denisse Beauty

    OdpovědětSmazat
  6. Krásný článek. Na sebelásce pracuju, stejně jako ty se směju některým postojům, které jsem dřív vůči sobě měla. Ale ta změna opravdu není rychlá jako zmáčknout knoflík nebo si stoupnout před zrcadlo a odted se mít ráda. Je to dlouhodobější proces a určitě stojí za to do něj jít. Když přestaneme řešit řídké vlasy a obočí, můžeme se soustředit na rozvoj oblasti naší duše, která to opravdu potřebuje

    Jsi krasna

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, nejde to mávnutím proutku, ale je dobré nad tím přemýšlet a začít. A jak říkáš, když člověk neřeší banality, rozvíjí duši a jiné osobní schopnosti :)

      Smazat
  7. Jeden z nejlepších článků na toto téma, který jsem kdy četla ! :) Vážně mě donutilo se nad pár věcma zamyslet, i když se mnou to je těžký..Nemyslím si, že bych byla hezká, a strašně mě to štve. I když najdu něco, co se mi na sobě líbí, za chvíli na to zapomenu a myslím na tu mou ''horší část'', pořád se porovnávám s druhýma a strašně závidím lidem, kteří jsou dokonalí už od přírody..Dá se říct že moje sebevědomí je hoodně nízko...Když mi někdo řekne, že mi to sluší, nebo že mám pěknej úsměv..V tu chvíli mě to potěší, jenže pak zase přijdou takový ty pochybnosti, prostě jim nevěřím, že to mysleli upřímně. Hodně o jejich slovech přemýšlím, proč mě asi pochválili... vždyť přeci JÁ se jim ''líbit'' nemůžu..A tak si domyslím, že to asi mysleli výsměšně atd., ale ne upřímně.Když má někdo připomínky k mýmu nosu a celkově na můj obličej z boku (můj profil mě stráášně trápí :/ :D ), v tu chvíli mi to je jedno, sama se tomu zasměju, protože nechci dát najevo svoji slabou stránku..ale pak o tom dost přemýšlím a všechno mě tak šíleně rozčiluje! Na té ''sebelásce'' se snažím pracovat, brát se taková jaká jsem..Někdy se mi daří, ale pak se přeci jen najde něco, co to všechno podělá. Každopádně za tento článek ti moc a moc děkuju :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Addel, děkuji za krásný komentář. Z tvých řádků cítím, že jsi na správné cestě. Je normální, že každého někdy napadají i ty negativní myšlenky, ale člověk si musí umět říct (přijmout), že je normální, že nás napadají, je normální, že každý člověk na sobě vidí něco negativního. Pak to zase začne mizet. Je super, že to umíš brát i s humorem. Působíš na mě moc mile a fajn :)

      Smazat
  8. Hezký článek, je v něm hodně pravdy. :) A na poslední otázku bych odpověděla že určitě - nejen že bych se chtěla narodit stejná, ale celý svůj život bych chtěla prožít úplně do puntíku stejně. :) Nejdůležitější podle mě je, aby si každý uvědomil jaké má štěstí. Jasně že nejsem nejkrásnější holka na světě, ale jak bych mohla řešit něco takového? Co pak ti, kteří neměli takové štěstí, narodili se nějak postižení atd. Přijde mi až sprosté, že se některé hezké holky nemají rády - jako by nedokázaly být vděčné za to co mají..

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Krásně napsané, plně s tebou souhlasím ve všem. A nakonec, ta krása je tak relativní, i ta nejhezčí holka na světě se nebude líbit všem. :) A stejně i ta nejošklivější se může někomu líbit. :)

      Smazat

Děkuji za váš komentář ke článku, Radka.